Nothing- 6.díl

19. března 2012 v 20:18 | Ewulle
Pomalu se blížíme do finále...


"Kluci, jedu si něco zařídit. Do 5 budu zpátky." Vykřikl David po celém domě.
Chlapci se pořád vzpamatovávali ze smrti kamaráda a nikdo neměl nejmenší chuť něco podnikat. Tom celé dny proseděl na pohovce v obývacím pokoji. Matka usoudila, že mu bude mezi kamarády lépe. Že se nebude muset tolik utápět ve vzpomínkách. Doma by mu všechno zesnulé dvojče připomínalo. Nechtěla ho ještě více deptat. A navíc nechtěla, aby jí viděl v tomto stavu. Už dlouho se potýkala s depresemi a tohle její stav nezlepšilo.
NA ZAHRADĚ U BAZÉNU:
Gustav seděl na dlážděné zemi a přemýšlel. Přežil by Bill, kdyby se rozhodl jít ho hledat dřív? Nebo kdyby jel s ním? Občas si sáhl na jizvu na čele. Tenkrát mu jí způsobil právě Bill. Jo, to byl teda den. Vzpomínal na to co dělal Bill ten den. Polil Toma tekutinou z láhve, ze které se vyklubala moč. Zakopl a udělala mu zranění na čele. Přišel pro mě před hotel v legračních papučích a nenalíčený. Musel se tomu pousmát.
"Ahoj. Čemu se směješ?" zeptal se mladík stojící vedle něj. Podle hlasu to Gustav identifikoval na Georga.
"Vzpomínám na ten den kdy jsem byl zašívat to čelo."
"Jo, to byl teda den. Můžu přisednout?"
"Jasně. Říkám jestli by žil kdyby jel s ním."
" Gustave. Na tohle nesmíš myslet. Možná bys byl mrtvý i ty."
"No…možná by to bylo lepší. Kdybych byl mrtvý."
"Nemluv tak. To co se stalo, se stalo. Nedá se to vrátit. Musíš se s tím smířit. Všichni musíme. Já si ho chci pamatovat takový jaký opravdu byl. Hezký ale nešikovný."
Gustav přikývl a pokračoval v rozhovoru. "Nešikovný….to teda byl. A hodně."
"Vzpomínáš na Mnichov?"
"Jo…jak zakopl a my mysleli že je mrtvý. Spadl do stý díry."
"Nebo jak v Paříži vyhodil proud v polovině města." Oba se tomu zasmáli.
"David byl tenkrát pěkně naštvanej….ale my se bavili"
"Jo…to si řek přesně."
Oba chlapci se spolu bavili jako dřív. Ale tohle nebylo obnovené přátelství. Byla to vzpomínka na kamaráda. Po tomto rozhovoru se vše vrátilo do normálu. Zase si neměli co říct.
Tom se pomalu smířoval se smrtí dvojčete. Miloval ho. Jeho mladšího brášku. V těhle dnech vzpomínal na jejich dětství. Jak si spolu hráli na vojáky a stavěli si základnu z polštářů, žídlí a dek. Jako nepřátelské vojsko měli plyšáky a oni jim vždy rozbořili jejich základnu. Nebo jak si hráli na superhrdiny. Tím vždy naštvali svou mámu. Lítali po celém domě jako blázni s ručníky, které měli seplé kolem krku kolíčky na prádlo a vrhali po sobě neviditelné laserové paprsky. Nebo když si hrívali na rytíře. Mečovali se klacky které našli na zemi. Popřípadě prkýnky, které našli v kůlně. Pokaždé se tak zapšinili, že byl zázrak se vykoupat do úplné čistoty. V létě totiž rádi běhali venku na zahradě bosí. Tom se zvedl z pohovky a zamířil do svého pokoje. Zavřel za sebou dvěře a vyndala ze šuplíku nějakou krabičku. Otevřel jí a začal v ní něco zuřivě hledat. Za pár chvil našel to co hledal. Byla to fotka na které byly oba chlapci ještě jako malí. Byla to fotka z karnevalu, ze školy v přírodě. Tom byl oblečený jako vezeň a Bill jako princezna. Tom držel Billa v náručí. V těch růžových šatičkách a volánky a blond paruce vypadal kouzel. Všechny tenkrát moc pobavili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama