Nothing- 8.díl

2. dubna 2012 v 20:18 | Ewulle
A velké finále povídky. Doufám, že jste se při čtení bavili stejně jako já při psaní...


Ač to zní neuvěřitelně, Georg se do nemocnice opravdu dostal živý. Tom teď seděl v čekárně před operačním sálem a prožíval to samé jako před týdnem. Zdrcený ze smrti bratra a kamaráda, čekal, až dooperují toho posledního, který mu ještě zbýval. V hlavě se mu honilo tolik věcí. Nepříjemných věcí. Chtěl je vytěsnit ze své mysli, ale nešlo. Uvědomil si něco strašného. Nechtěl tomu ani věřit, ale bylo to tak.
"Od té doby, co přijeli k jezeru, jeho kamarádi umírají. Tohle muselo být plánované. A tenhle výlet smrti byl přece Davidův nápad. Přivezl nás tady jako prasata na porážku. Ten hajzl. Zabiju ho. Vzal mi všechno, co jsem měl." Říkal si v duchu Tom. Po tváři mu začaly stékat slzy.
Po dvou hodinách se otevřely dveře sálu. Vyšel z nich unavený a zpocený doktor. Opět zamířil k Tomovi.
"Vy jste příbuzný pana Listinga? Pokud ne, tak je mi líto. Informace můžeme podávat jen rodinným příslušníkům." Začal doktor Richter.
"Ano jsem jeho příbuzný……nevlastní bratr."
"Aha. Váš bratr měl rozsáhlé zranění hrudi a ztratil mnoho krve…" pokračoval lékař
"A jak mu je?"
"Kulku jsme vyndali a převezli jej na ARO. Bohužel ale nastaly komplikace…"
"Cože??!! Jaké?"
" Je mi to líto ale váš bratr upadl do kómatu."
"Bože….a jakou má šanci na probuzení?"
"Minimální. I kdyby se probral, není vůbec jisté, že se uzdraví. Jeho zranění je příliš vážné."
"Pokud chcete, můžete jít na chvíli za ním. Ale nebude to hezký pohled."
"To je mi jedno doktore. Chci za ním."
Doktor tedy odvedl "nevlastního bratra" Toma za Georgem. Předtím než mohl vejít dostal sterilní oblečení včetně roušky na obličej a sousty pokynů. Bedlivě je poslouchal, nechtěl aby se kamarádovi přitížilo jeho vinou.
"Ale opravdu jen na 5 minut. Musí být v klidu, a to je v komatu na tom nic nemění."
"Pozná, že jsem u něj?"
"To nevíme. Nevíme jestli má poškozený mozek."
"Aha. Děkuju, zachránili jste mi jediného blízkého člověka co mám."
"To ještě bohužel není jisté."
Tom vešel do místnosti za Georgem. Pohled na něj mu vyrazil dech. Bezvládný chlapec ležel na posteli a kolem něj byly přístroje. Jeden z nich pravidelně pípal. Pípaní bylo dobré znamení. Tom pohlédl do Georgovy tváře. Vypadal skoro jako by spal. Jen s tím rozdílem, že mu z krku vedla trubička, přes kterou dýchal. Tom pomalu přistoupil k posteli a chytl ho zlehka za ruku. Doufal v zázrak. Doufal v to, že se probudí a bude vše pořádku. Jenže ruka se nepohnula. Nic se nestalo. Tom se znovu koukl do jeho obličeje. A rozhodl pro svůj životní cíl. Pomstí smrt jeho kamarádů a bratra. Dohlédne na to aby ta osoba trpěla. Byl si jistý, že za tímhle svinstvem stojí jen jedna osoba. Dokonce věděl kdo mu prozradí kdo to je. Musí si došlápnout na Davida. V tu chvíli do místnosti vešla sestra a oznámila, že musí jít. Tom bez řečí uposlechl. Musel co nejrychleji za Davidem.
Cesta z nemocnice zpátky do domu u jezera ubíhala rychle. Tom promýšlel svou pomstu. Původně chtěl přemýšlet o tom, jak z Davida nenápadně vytáhne to, co potřebuje ale tohle bylo lepší. Mnohem lepší. Jeho tělo bylo plné adrenalinu. Snažil se jet klidně, ale jeho mysl ho pořád nutila stlačovat pedál plynu. Tuhle jízdu si chtěl sakra moc užít. Začal opět vzpomínat na Gustava, Billa a Georga. Začal se v něm probouzet vztek. Přijel k domu a zastavil hned vedle Davidova auta. On za to všechno může. Naštvaně vystoupil z auta a vešel do domu.
"Davide? Si tu?" zakřičel hned u dveří.
"Jo…..v pracovně" dostalo se mu okamžitě odpovědi.
Tom na nic nečekal a rozběhl se směrem k pracovně. Nad ničím už neuvažoval. Chtěl jediné pomstu. Za každou cenu. Došel až k pracovně a zastavil se. Chvilku počkal a po té vší silou vykopl dveře. Tohle Davida překvapilo. Chtěl po něm vyjet, co to jako kurva dělá ale nevydal ze sebe ani hlásku. Tom se rozhlédl po místnosti a zamířil rovnou k Davidovi. Chytl jej pevně pod krkem a druhou ruku stlačil v pěst. Davidovi již vše došlo. Věděl, co po něm Tom bude chtít.
"Co-co odě mě chceš." Vykoktal David.
"Ty sráči…kdo zabil Gustava a Billa? Tak kdo." Zařval Tom a ještě pevněji stlačil Davidův krk.
"Proč to chceš vědět?" zašeptal David.
"O to se nestarej a mluv nebo z tebe vymlátím duši ty hnusnej parchante.
"Fajn…když to chceš vědět. Moje bejvalka Anna." Hlesl.
"Anna? A jak dál kurva" řval nepříčetně Tom.
"Mahlerová. Anna Mahlerová. Spokojenej?"
"Ještě ne." Skončil rozhodně.
"Co chceš udělat Tome?"
"Co myslíš? Zkus hádat." Utnul vše Tom.
Dozvěděl se, co potřeboval. Jeho úkol byl jasný. Ale teď se šel vyspat. Na zítra musí být silný a tohle mu pomůže. Jeho impulzivní plán se zdá dokonalý. Nic se nemohlo pokazit. Alespoň v to doufal.
DRUHÝ DEN:
Tom vstal velmi brzy. Musel ještě něco přichystat. Poprvé od smrti svého bratra se cítil šťastný. Dnes ho konečně pomstí. Jediné co potřeboval, byly správné nástroje. Adresu věděl již z minula. Byla to přece Davidova bokovka. Mnohokrát byl v jejím bytě a pomáhal Davidovi zamaskovávat stopy po jeho nevěře. Vše si pečlivě zabalil a vykročil směrem k autu. U vchodových dveří se zastavil. Zamyslel se nad tím, co se právě chystal udělat. Kde se v něm vzala taková necitelnost? Chce jí opravdu zabít. Billa ani Gustava mu to přece nevrátí. Ale potom si vzpomněl na její chladnokrevnost a všechny tyhle myšlenky ho rychle opustily. Nenáviděl jí. A ne jen proto co udělala v posledních týdnech. V době kdy s ní David ještě něco měl, byl do ní zamilovaný. A zlomila mu srdce. Tehdy se jí chtěl pomstít. Zabránil mu v tom Bill. Ale teď si vše vynahradí. Vyšel ze dveří rovnou k autu.
V BYTĚ ANNY MAHLEROVÉ:
Zazvonil zvonek. Annu to vyrušilo od balení kufrů. Již nemohla nic riskovat. Věděla, že se jí David bude chtít pomstít. Rozeběhla se otevřít. V obývacím pokoji trochu znejistěla. Co když je to David. Vzápětí se uklidnila. On by přece nezvonil. Klidně dál pokračovala v cestě. Netušila však to,že tohle její poslední cesta. Netušila, kdo na ní čeká za dveřmi. Myslela, že ta tajemná Hned na to dostala políček. Jeden,dva…po třetí padla na zem. Chytla si svůj obličej. Ne, tohle nebyla Tiffany. Podívala se na tajemnou osobu. Ztuhla hrůzou. To byl přece Tom Kaulitz. Vyděšeně se koukala do obličeje rozzuřeného mladíka. On její pohled zachytil.
"Tak co ty mrcho. Jak se cítíš když se karta obrátila." Utrousil naprosto chladně.
"Cože? Jak obrátila" zkoušela zalhat. Moc dobře si vše uvědomovala.
"Jak se opovažuješ lhát mi do očí, ty děvko. Moc dobře víš, o co jde. A teď za to budeš pykat." Rozkřikl se na ní.
Poznala, že všechny pokusy jsou marné. Do očí se jí vedraly slzy. Její dech se zrychloval. Měla velký strach. Ale nelitovala svých činů. Samozřejmě umřít nechtěla ale věděla, že si zaslouží trest.
"To-Tome prosím….nedělej to." Vzlykala.
"Dostaneš přesně to, co si zasloužíš" odpověděl.
"Ale…ale pokud to uděláš, budeš stejný jako já." Snažila se zachránit.
"Na tom mi už nezáleží." Zaburácel.
Vytáhl z tašky, kterou měl přes rameno, velký nůž. Podíval se na něj a po té pohlédl na Annu. Škodolibě se usmál. Ano, tohle bylo ono. Konečně dostane to, co si zaslouží. Zase se jakoby zasekl. Co to dělá? Chce to opravdu udělat? Bude mu potom líp? Nevěděl, jestli ano nebo ne. Rozhodl se to tedy zkusit. A kdyby mu náhodou líp nebylo, alespoň pomstil bratrovu smrt.
"Tenhle ti bude slušet, Anno. Byl jsem do tebe zamilovaný, ale ty jsi mi zlomila srdce." Začal opět rozhovor.
"Cože? Takhle mě chceš zabít? Dostanou tě ještě dřív, než pomyslíš na to jak to všechno zamaskovat." Zhrozila se Anna. Opět se pokoušela Toma odradit.
Jenže chlapec byl neoblomný. Přistoupil blíže k ní a sklonil. Pohlédl jí do očí. Opět se usmál. Zvedl se a obešel jí. Klekl si k ní zezadu. Nůž zlehka přiložil k jejímu krku. Anna se již nebránila. Věděla, že je vše ztraceno. Nůž jejím krkem projel jako po másle. Z jejího těla začala stříkat krev. Tom se postavil a chvíli se koukal na umírající Annu. Po té beze slova odešel. Ano, ulevilo se mu. Konečně.
Pomstil smrt jeho nejbližších.
PO 5 LETECH:
"V případu vraždy Anny Mahlerové, která byla brutálně zavražděna před 5 lety, nastal konečně posun. Obviněný bývalý milenec David Jost se přiznal k její vraždě. O motivu ale mluvit nechce. Anna Mahlerová před 5 lety zabila dva mladíky Billa Kaulitze a Gustava Schafera. Georg Listing pokus o vraždu přežil, avšak s těžkými zraněními a následky si nese doteď. O tomto případu vás budeme informovat…." Dozněl hlas moderátorky zpráv.
Muž sedící na pohovce zamručel. Zrovna když byly zprávy.
"Proč to vypínáš, jsou zprávy." Ozval se.
"Miláčku. Za chvíli přijdou hosté. A ty nejsi připravený." Oponoval ženský hlas.
"No jo….oblíknu se Margareth." Zamručel.
"Díky Georgu. A pospěš si. A mohl bys zkontrolovat naší ratolest?" ozvala se opět Margareth.
"Samozřejmě. Už se řítím." Zasmál se Georg.
Oblékání mu šlo pomalu, ale to se dalo čekat. Bohužel se ještě bez vozíku nepohyboval. Ale doktor mu dal naději a úplné uzdravení. Nakonec jel ještě zkontrolovat jeho syna.
"Tatíííí" ozvalo se hned po otevření dveří. Malý chlapeček obratně skočil na otcův klín a objal ho. Georg tyhle chvíle miloval. Byly naprosto kouzelné. Svého syna miloval.
"Gustave…jakpak si se dneska měl?" odpověděl malému chlapci.
"Moc dobře ne."
"Jak to? Stalo se ti snad něco? Obával se Georg.
"Ne nestalo, ale Kim mi pořád brala autíčka. Bylo to strašné."
"Aha Kim. Gustave pochop, je ještě maličká. Má sotva půl roku." Usmál se.
"A když už bude velká, tati?"
"Počkej si."
Zazvonil zvonek u dveří. Mladá žena šla otevřít. Najednou se zastavila. Klekla si a vzala do náručí svou malou dceru. A pokračovala dál. Za dveřmi stál muž, který v náručí držel malou holčičku. Vedle něj stála pohledná blondýna. Každou chvíli skláněla své oči dolů. Občas se koukala na malého chlapce, který se pevně držel kočárku a občas se koukla do kočárku na malé děvčátko, spící uvnitř. Dveře se rozevřely.
"Ahoj. Už na vás čekáme." Přivítala je Margareth.
"Ahoj. Margareth." Odpověděli unisono Tom a Joanna. Po té se všichni usmáli. Mladý pár vešel dovnitř. Margareth se omluvila a zmizela do kuchyně a pár si sundali bundy. Nejdříve ale pomohli dětem.
"A co tady budeme dělat tatínku? Ozvala se holčička.
" Zazvzpomínáme na strýčky Gustava a Billa, Bianco" Dostalo se jí odpovědi.
"Aha." Špitla dívenka. Vypadala znuděně.
"Ale jestli chceš, můžeš si hrát s bráškou Billem a Gustavem."
"Fakt?" rozzářily je jí oči.
"Fakt. Takže už běžte. Ale žádný rámus."
Obě děti se rozběhli za malým Gustavem. Joanna mezitím vytáhla s kočárku již probuzenou Miriam. A podala jí otci do náruče. Dívenka se na Toma koukala krásnýma, velkýma, modrýma očima a on si uvědomil, jaké má štěstí. Před 5 lety by nejspíš všechno zabalil. Jenže se nevzdal a teď mám tři krásné, zdravé děti. Často o svých dětech přemýšlel. A vždy si uvědomil jak moc je miluje.

KONEC
By Evelyn Stanley
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama